Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Pokud se opravdu otevíráme Božímu působení, musíme doufat, že i v našem životě se může něco změnit, že není pravda, že vše bude osudově pokračovat a pro nás se neobjeví nic nového. Doufat znamená věřit, že tentokrát to bude jiné, i když jsme věřili už stokrát a pokaždé se zklamali. Jestliže přes to všechno doufáme, Bůh nám přijde na pomoc. Žádný pokus, ani když vyšel naprázdno, není marný a zbytečný, pokud je upřímný. „Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení“ (Iz 40,31). Takto šly pravděpodobně ke hrobu i ženy. (Podle R. Cantalamessy)