Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: ‘Zastaň se mě proti mému odpůrci!’ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‘I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.’“ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Ježíš velmi okatým způsobem ukazuje, že Bohu na člověku záleží. Když už i nespravedlivý soudce se nechá pohnout ke zjednání spravedlnosti, oč více Bůh. Snad každý přitaká logickému důsledku vyprávěného podobenství. Ale Ježíš míří jinam. Svatý Lukáš na začátku poznamenal: „Ježíš vypravoval… podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat.“ Neochabovat, být mdlého ducha či ztratit odvahu jsou docela běžné nemoci křesťanů. Po čase nadšení se modlitbě a rozhovoru s Bohem vzdalujeme. Proto na konci úryvku Ježíš poznamenává, zda nalezne víru, až přijde. Ochablost je protikladem vytrvalosti, kterou naznačilo první čtení. Jsou tací, kteří by podle Ježíšova podobenství nedošli ani ke dveřím soudce, natož aby zabušili. Ježíš je povzbuzuje k odvaze. Pak jsou ale ti, kteří vědí jak „zabušit“ na dveře. Ale po prvním pokusu to vzdají. Bůh však čeká, že ho oslovíme a budeme ho zvát do událostí svého života. Jestliže jsme ochabli, pak právě dnes můžeme povstat a znovu se o modlitbu opřít. (zdroj: vira.cz)