Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“
V evangeliu zazněla tzv. Velekněžská modlitba Krista za učedníky. Takto Pán prosí za nás. Vyprošuje nám poznání Boha. A pak přichází neuvěřitelné konstatování: „V nich jsem oslaven.“ Opravdu může být Boží syn oslaven v člověku, dokonce právě v nás? Takový paradox, vždyť jsme hříšní, slabí, selhávající lidé! Oslavení ale není v síle naší dokonalosti, ale v tom, že přes všechny slabosti patříme Bohu a přijali jsme ho do svého života. Neseme velikou důstojnost, i když jsme jen zcela obyčejní lidé. Jsme Boží slávou, když žijeme v souladu s Bohem. To je konkrétní projev Ducha svatého v našem životě.